Takže. Sháním kurs.
So far so good.
Mám následující požadavky: chci, aby měl plakáty všude po městě, reklamu v místních novinách, nabízel možnost účastnit se loterie o výlet k moři a dal mi potvrzení pro zaměstnavatele.
Stop right there. Plán schvaluju a držím palce při loterii.
Seriously, though. Jak často jsou hodiny?
Jedna dvouhodinovka týdně.
Není to málo?

Explain.
Do hodin chodíte zúročit poctivou domácí přípravu. Věřte mi, nemusíte se bát, že byste se ve zbytku týdne nějak – moc – flákali.
Chodit každý týden na jednu dvouhodinovku je ale nuda. A opruz.
Carry on. Mám takové tušení, že tato poznámka ještě nedošla svého konce.
Nemáte nějaké intenzivní kurzy v létě?
There we go.
Že bych si jakože udělal volno a celý den se intenzívně věnoval angličtině…
… a těžil z toho několik následujících měsíců. Got it.
No, takže?
Hate to rain on your parade, ale odpověď je ne. Jednorázové hodiny sice občas pořádám, ale jde spíše o společenskou příležitost – setkání se starými známými, kteří si svoje v kursu odkroutili a teď si do třídy chodí spíše oddechnout od každodenní rutiny.
A co je na nich teda špatně?
Představa jednorázové intenzivní session je stejně tak lákavá jako je iluzorní. To jak je zakořeněná mezi studentstvem… už mě vlastně ani nepřekvapuje, jde o jednu z méně ničivých jazykových pověr. Každopádně pravidelná docházka do dobře vedených hodin má mnohem pozitivnější dopad než jednorázový – jakkoli intenzívní – kurs.
Explain.
Happily. Síla pravidelných lekcí spočívá právě v rozestupu mezi nimi a možnosti návratů k probíraným jevům, což jednorázový kurs neumožňuje. Vašim cílem při studiu cizího jazyka není ukládání informací do krátkodobé, nýbrž dlouhodobé paměti. Rozdíl mezi nimi je rozdílem mezi “dokážu se vyjádřit” a “vím, že tohle jsme kdysi v nějaké hodině dělali, ale už nevím jak to je.”
V čem je problém?
Pokud je vám přes 25 let a nemáte extra výkonný mozek, musíte si každou novou informaci: zapsat – naučit se ji – zopakovat si ji – nechat si ji připomenou v hodině – náhodně na ni narazit jednou, podruhé, potřetí; a pak existuje asi 15% šance, že si ji zapamatujete. Depressing, isn’t it?
Co to má společného s intenzívními kursy?
Přes ryze ušlechtilé úmysly se k informacím z intenzivního kursu nikdy nevrátíte.
Vrátím.
Nevrátíte.
Vrátím, fakt.
Nevrátíte, věřte mi. Sešit se zápisky vám bude ležet na nočním stolku ještě půl roku (stejně jako vám někde na polici leží pětikilový, jednou otevřený Vesmír, na harddisku se válí stovky nikdy nespuštěných audioknih s klasickou literaturou a ve sklepě zahálí raketa na squash zakoupená před pěti lety z náhlého popudu).
No tak jo, nevrátím.
Intenzívní kursy mají ohromný sex appeal a nulový praktický dopad na vaši angličtinu. Platí u nich totéž co u druhého manželství.
Which is?
Triumf naděje nad zkušeností.
Berete začátečníky?
Ne.
Umím toho málo a bojím se mluvit. Mám vůbec…
Ne. Sorry.
Dáte mi nějaký certifikát?
Klidně.
Bude mi k něčemu?
Ne.
To je samé ne ne ne. Co vlastně děláte?
Učíme lidi používat opravdovou angličtinu, aby nebyli za úplné blbce – před sebou, ani před lidmi z ciziny.
A to jste nemohli říct hned?
Mohli.
Anyway, já bych myslím radši chodila k nějakému rodilému mluvčímu.
No tak choďte.
Wait, let me finish.
Fair enough. Go ahead, finish. [That’s what she said.]
Nechci si kazit přízvuk, tím že budu poslouchat někoho, kdo není rodilý mluvčí.

Hm. Nedotažené bilabiály, přehnaně explozívní diftongy, pochybné sonorní vibranty.
Oy vey! Somebody hand me a piece of rope.
Kolik lidí je ve skupině?
Maximálně 12, obvykle spíš 10, průměrná účast bývá 8-10.
No moment moment moment. Není to nějak moc?
[Hluboký nádech] Uffff. [Dlouhý výdech] Není.
Není.
Není.
Fakt není?
Don’t get me wrong, já vás chápu. Vím, že pro mnohé je “malá skupina” zaklínadlem, podle něhož si vybírají vhodný kurs.
No a neměla by?
Ne. Chleba se láme jinde. Dobrý učitel naučí během jedné hodiny tucet studentů mnohem víc, než průměrný či špatný učitel jednoho člověka na soukromé hodině.
Proč si to teda myslím?
Člověk intuitivně předpokládá, že v menší skupině se toho víc naučí. Učitel se mu bude moci více věnovat a zaměří se na jeho konkrétní problémy. Student bude moci do libosti konverzovat, ptát se, všechno se bude řídit jeho potřebami. Učiněný ráj.
Přesně.
Ono je to ale ve skutečnosti úplně jinak. No to si rád poslechnu.
Je vaším cílem hodně mluvit?
Ano.
V malé skupince mluvit nebudete. Každé vaše slovo bude znít do hrobového ticha, každá chyba se bude odrážet od zdí a vyvolávat zkoumavé pohledy ostatních dvou tří nešťastníků (kteří sami hledají každou záminku k tomu, aby nemuseli mluvit). Výsledkem je, že všichni nakonec nervózně vypotí pár ušmatlaných primitivních úryvků a s úlevou si vydechnou, když se přejde na vysvětlování nějakého marginálního gramatického jevu.
Ve větší skupině to probíhá jinak?
Mám tisíckrát ověřené, že ano. V dobře sestavené a rozběhnuté skupině cca 8-12 lidí (cokoli nad to už je moc) padnou veškeré zábrany, studenti se s chutí vrhají do víru konverzace, třída kreativně bzučí, učitelovo srdce plesá, jeho notes se plní poznámkami a podněty pro další výuku a život na chvilku stojí za to.
V čem je to dobré pro studenty?
Studenti se před sebou navzájem nestydí – každý má jen jednoho posluchače a ten je na tom s angličtinou zhruba stejně jako on. Koho učitel zrovna poslouchá nehraje roli. Zaprvé při konverzaci nemáte čas ani energii myslet na to, že vás teď zrovna někdo poslouchá. Zadruhé, je ledvá dobře když nevíte. (Dobrý učitel na konci konverzace anonymně rozebere chyby, které zaslechl a vy jediní víte, kdy je řeč o vás.)
Jaká je ideální velikost skupiny?
Onen kýžený sweet spot se nachází někde kolem 10 lidí ve skupině. V malé skupince se vytrácí excitement plynoucí z interakce mezi sobě rovnými studenty. Velká skupina zase poskytuje anonymitu flákačům, kteří se schovávají za ostatní a nabourávají potřebnou solidaritu.
Ale já chci, aby se učitel zaměřit na moje konkrétní nedostatky a ne aby řešil problémy všech ostatních.
Nedělejte si iluze o tom, že by vaše konkrétní angličtina trpěla nějakými unikátními nedostatky. Děláte úplně stejné krpy jako všichni nešťastníci kolem vás a všichni máte máte víceméně stejné mezery ve znalostech .
A panu učiteli za jednu hodinu platí deset lidí namísto jednoho.
Ano. Rovnice ale má ještě jednu hodnotu, od které se aspoň pro mě všechno odvíjí. Připravit si opravdu dobrou hodinu, která organicky naváže na hodiny předchozí a připraví půdu pro hodiny následující, trvá dlouho (včetně sestavení domácích úkolů a přípravy tiskových materiálů určitě několik hodin, možná i dnů). Upřímně řečeno, do jednoho studenta bych podobný objem práce a času neinvestoval. A nezapomínejme ani na to, že ve větší skupině platí každý student zlomek toho, co by platil na hodinách soukromých.
Takže win-win situation?
Win-win-win-win situation, as far as I’m concerned. Já mám zvýšenou motivaci přichystat si dobrou hodinu, za odměnu si vydělám víc než ve škole, studenti si odnesou plno nových poznatků, bez nervozity si zvesela poklábosí v angličtině a vposledku zaplatí míň. What’s not to like?
Něco mě teď napadlo. Co když hlavním důvodem, proč se štítíme větších skupin, je vtíravé tušení, že se sami k domácímu studiu nedokopeme? Jinými slovy: ve větší skupině bude nepřipravený student za hlupáka, bude brzdit ostatní a učitel se s čistým svědomím bude raději věnovat připraveným studentům. V malé skupině – či ještě lépe při individuální výuce – je namísto toho tíha odpovědnosti na učiteli. Ten je nucen odložit připravený plán a probírat v hodině to, co si měl student projít doma.
No teda. Toho, co vás během tohoto dotazu osvítilo, se držte jak klíště.
Budu. A je to tak?
Mnohdy ano. Díky, že jste to řekl za mě.