V čem jsou tyhle hodiny jiné než hodiny v běžném kursu?

V tom nejpodstatnějším. Učí se v nich opravdová angličtina a ne učebnicový paskvil. Studenti jsou motivovaní a do hodin chodí připravení. V hodinách samotných to pak šlape a po 90 minutách odchází většina studentů ve stavu úplného mentálního vyčerpání. Což je dobře, abychom si rozuměli.

Do běžných kursů chodí lidé, kteří ví, že by s tou angličtinou měli něco dělat, protože dnes to bez ní prostě nejde, ale vnitřně to tak necítí. Ony dvě hodiny týdně ve třídě protrpí/prospí, jen aby měli čisté svědomí. Když tam trpím, tak to přece herdek kruci musí k něčemu být.

Mnohým účastníkům běžných kursů nakáže účast zaměstnavatel. Tito nešťastníci pak v polospánku mechanicky prochází cvičení na předložky, jedním okem pomrkávají na hodiny a přitom přemýšlí nad kreativními metodami exterminace svých nadřízených. Ne že by naše nástěnné hodiny nebyly nikde fokusem zájmu, nuda ale určitě není důvodem.

Co se tím vším snažím říct je, že výše uvedení studenti jsou nám ukradení a v hodinách je nechceme, ani kdyby zlatem platili. Na druhou stranu existují lidé, kteří by se anglicky naučit klidně mohli, mají na to (relativní či objektivní) talent, mají potřebnou motivaci, jsou inteligentní, ale po mnoha zkušenostech s mizernými kursy a ubíjejícími učebnicemi rezignovali. Ty chceme.

Inteligentní student?! Ale to já nejsu!
Inteligentní nemyslím ve smyslu “Mensa-IQ150-remíza-s-Kasparovem-můj-partner-ve-čtyřhře-je-Higgsův-boson.” Mám na mysli spíše to, čemu se říká zdravý rozum. Ten káže, že bez vynaložení určitého úsilí se člověk nikam dál neposune. Máte-li zdravý rozum a přistupujete-li ke studiu zodpovědně, jste vítáni, boson neboson, íkvé neíkvé, Kasparov Nekasparov.

Že prý je to u vás ale jakésik těžké.
Hm?

Že prý aj učit sa jakože mosí.
A jakože, kdyby sa nemoselo, to by bylo jakože lepší?

Tož a né?
A tož to byste k nám myslím opravdu neměla, teta.

Né?
Zeptám se jinak: Chcete si zlepšit angličtinu?

Nó… já nevím. Asi chcu.
Asi chcu?

No v práci to po mně chcú.
Takže ne. Bye bye.

Učebnice?
Nope. Všechny materiály posílám emailem.

Co když budu jednou nebo dvakrát chybět?
Tak to pak během jedné nebo dvou hodin doženete.

Na co musím být připravený?
Že se v hodinách hodně mluví, na to především. Pokud vás tento atribut výuky naopak láká, jste vítáni.

Co když budu úplně kašlat na domácí přípravu?
Zlý pohled z učitelské židle není nic ve srovnání s tím, jak otrávený bude student, s nímž jste ve dvojici. Líného studenta zbytek třídy brzo vyštípe a já jsem jim za to vděčný. Ale vás se to samozřejmě netýká, že ano.

Jaký pokrok můžu očekávat?
To záleží na míře talentu a snahy. Bez snahy se nedoberete nikam a ostatně ani nechci mít v kursu někoho, kdo se fláká. (Snahu nenahradíte tím, že okamžitě cupitáte do knihkupectví pro každou nově vydanou učebnici.) Pokrok se odehrává vždy za soundtracku skřípění zubů a sebeproklínání. Pokud ze sebe máte výtečný pocit a pochvalujete si jak to celé hezky šlape, klamete sami sebe. Pokrok je viditelný jen ve zpětném zrcátku, nikoli in real time – známkou pokroku je, že se při ohládnutí o rok zpět zděsíte, jakou angličtinu jste tehdy používali.

Jací lidi do kursu chodí? Jakože věkově.
Chodí lidi všech věkových kategorií, od 15 po 60 let. V dravějších skupinách (ie. pokročilí) je hodně středo- a vysokoškolských studentů, v rozvážněji postupujících skupinkách pak zase převažují střední a vyšší věkové kategorie. Mísení studentů různého věku není ale vůbec problém, naopak. U rozumných lidí koneckonců na věku nesejde.

Takže v hodinách je fajn?
Mně se to tak jeví. But maybe that's just me.